pátek 24. června 2022 | 24.00 - 01.30 amfiteátr Zahrada
Uvádění filmů s nejrůznější problematikou dotýkající se lidové kultury se na strážnickém festivalu již stalo tradicí. Vizualita těchto záznamů je samozřejmě zajímavá pro nejširší publikum, ale zároveň cenná pro analýzy odborníků mnoha specializací. Letošní festival nabídne celovečerní hraný film Frona (1954) režiséra Jiřího Krejčíka (1918–2013). Film lze charakterizovat jako vesnické drama, milostný příběh odehrávající se v kulisách počínajícího socialistického družstevnictví a rozorávání mezí. Hlavní ženskou roli Frony ztvárnila Hana Hegerová (1931–2021), tehdy pod jménem Hana Čelková, jejího muže hrál Július Pántik (1922–2002) a jejího milého Otto Lackovič (1927–2008). Režisér Jiří Krejčík i spoluscenárista Jaroslav Zrotal byli v roce 1955 oceněni za svůj počin titulem laureát státní ceny Klementa Gotwalda a film také zvítězil na 8. mezinárodním filmovém festivalu Karlových Varech.
Frona se zařadila do plejády titulů filmové tvorby po roce 1948 a zejména v raných 50. letech, která pro tehdejší československou společnost byla ve znamení nejenom budování „nového společenského řádu“, ale zároveň podléhala – stejně jako všechny další oblasti kultury a veřejného života – nejsilnější ideologizaci omezující tvůrčí svobodu včetně svobody projevu vůbec. Právě proto je ale potřeba si i tuto tvorbu připomínat. Pomáhá objasňovat jednu z etap našich dějin a v tomto případě rovněž roli lidové kultury, jejíž některé projevy byly z pozice státní moci vybrány, aby plnily často rozporuplnou společenskou úlohu. V souvislosti s Fronou je však velmi zřetelný i úhel pohledu, který nastiňuje výše uvedené otázky z jiné strany – ze strany vývoje lidové kultury samotné, z pohledu jejích nositelů a udržovatelů, tedy z imanentní podstaty tohoto fenoménu. Na natáčení filmu se totiž podílela i cimbálová muzika Slávka Volavého se strážnickými tanečníky, což se stalo zároveň jedinečným záznamem tohoto uskupení v době, kdy filmová dokumentace ještě nebyla běžným nástrojem zachycování folklorních projevů, ať již v oblasti každodennosti, či folklorismu.
V ateliérech v Hostivaři natáčeli Strážničané v prosinci 1953 a v lednu 1954. V knize Putovali hudci (2000), jež prezentuje paměti Františka Hořáka, jednoho ze členů CM Slávka Volavého, se o natáčení můžeme dočíst: „V hospodské scéně účinkovala naše muzika a moc a moc tanečních párů v kroji ze Strážnice a Radějova. Všehovšudy jsme hráli pouze danaj ,Až půjdu na trávu‘ a čardáš ,Starala sa moja máti‘. Každý den jsme museli nastoupit v krojích a čekat, zda si pan režisér na nás vzpomene a něco s námi natočí. Někdy jsme mastili celý den karty, nebo hráli šach, či jen podřimovali. Jindy jsme zase byli celý den na scéně. Večery jsme trávili různě.“ A neopomenutelná je i tato poznámka: „…chtěl bych se podivit nad tím, že jsme strávili při natáčení celkem 22 dnů a výsledek – 12 minutová hospodská scéna celovečerního filmu.“ Dodejme však, že s odstupem času je i tento „výsledek“ významným historickým pramenem a film samotný součástí nejen dějin kinematografie, ale také obecné kulturní historie.
Martina Pavlicová
