Garant: Jiří Höhn
Režie: Miroslav Cikán
Do skladby programu prvního ročníku strážnických slavností v roce 1946 se zapojila i tehdy mladá, sotva roční instituce z nedalekého Uherského Hradiště, která si postupně svou tvorbou vydobyla celostátní uznání a získala mnohá ocenění. Tou institucí bylo Slovácké divadlo, jež vzniklo v roce 1945, v prvním roce svobody, a veřejnosti se uvedlo nastudováním divadelní hry Gabriely Preissové Její pastorkyňa (premiéra se konala 10. 10. 1945).
Režie se chopil Oldřich Lukeš a hlavní postavu Jenůfy ztvárnila Alena Tadáková. Hudební doprovod k inscenaci zajišťovaly Slovácké krúžky z Uherského Brodu a Kunovic. Za zmínku stojí také využití slováckých krojů pocházejících z národopisné sbírky manželů Potomákových z Popovic.
Dle dochovaných dokladů byla repríza tohoto dramatu zařazena také do programu prvních strážnických slavností. O realizaci inscenace ve Strážnici víme jen málo – dochoval se pouze plakát informující o provedení hry 5. července 1946. Podle dostupného popisu se na provedení hry ve strážnickém zámeckém parku podílelo také padesát členů Slováckého krúžku ze Strážnice a strážnická hudba.
Jako připomínku prvních strážnických slavností i uvedené inscenace uvádíme v letošním jubilejním roce film Její pastorkyně z roku 1938. Jeho scénář zpracoval Otakar Vávra ve spolupráci s autorkou předlohy Gabrielou Preissovou, režie se ujal Miroslav Cikán a hudbu zkomponoval Miloš Smatek. Snímek samotný vznikl na pozadí vzrůstajícího vnitropolitického i kulturního napětí, které následně vyvrcholilo ztrátou pohraničí ve prospěch nacistického Německa.
Filmoví podnikatelé se proto v tomto obtížném předválečném období snažili hledat témata těžících z tradic českého národa. Vznikala tak díla inspirovaná klasickými divadelními představeními z přelomu 19. a 20. století, jako byly Lucerna (Karel Lamač, 1938), Švanda Dudák (Svatopluk Inneman, 1937) nebo Naši furianti (Vladislav Vančura, 1937).
Film Její pastorkyně měl premiéru 11. 3. 1938 v kinech Máj a Světozor, přičemž obnovená premiéra proběhla 7. 12. 1945. Na snímku je potřeba vyzdvihnout práci s kostýmy (Štěpán Dušánek a Marie Holanová), kdy jednotlivé postavy oblékají autentické slovácké kroje. V době distribuce se film setkal s pozitivními ohlasy zejména kvůli hudební složce pracující s národními motivy.
Dnes možná snímek působí v důsledku spíše jevištního projevu herců poněkud ploše, přesto role Kostelničky (Leopolda Dostálova) a Jenůfy (Marie Glázrova) jsou ztvárněny kvalitně v duchu dobové filmové praxe. Dílo svým obsahem zůstává nadčasové a věříme, že si nalezne cestu k festivalovým divákům ať už pro svou výpovědní hodnotu v oblasti morálky, bohatosti krojů, či jen jako doklad filmové tvorby barrandovských ateliérů konce 30. let 20. století.
