Zítra se bude tančit všude
Garant: Jiří Höhn
Režie: Vladimír Vlček
Prezentace filmů dotýkající se nějakým způsobem problematiky lidové kultury je již řadu let nedílnou součástí programové nabídky strážnického festivalu. Obsahová i vizuální stránka těchto snímků je samozřejmě zajímavá pro nejširší publikum, zároveň je ale také cenná pro analýzy odborníků mnoha specializací. Letošní festival nabídne celovečerní hraný film Zítra se bude tančit všude (1952) režiséra Vladimíra Vlčka (1919–1977). Dílo samotné je příkladem reflexe budovatelského pojetí hudebního a tanečního folkloru v podání socialistické kinematografie a v čisté podobě odhaluje socialistický realismus.
Snímek byl s velkým úspěchem promítán na VII. Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech (1952) i na tehdejších Festivalech pracujících a dobové ohlasy mu tehdy vynesly cenu přátelství mezi národy za optimistické a radostné vyjádření myšlenky mezinárodní solidarity mládeže a vyzdvižení významné úlohy lidové tvořivosti v rámci mírové internacionální družby. Zároveň byl také oceňován za svou barevnost.
Folklor se v tomto snímku stává nástrojem působivé politické agitace a takto transformován nabývá nové funkce, které podle dobových ideologů měly obstát i v rámci nově utvářené kultury. Divák sleduje kulturní aktivity členů městského mládežnického folklorního souboru v 50. letech a na příkladu jejich sporů před ním vyvstává i konflikt celospolečenský.
Jednou z hlavních myšlenek je zobrazení polemiky jak ideologicky správně uchopit folklorní materiál, aby odpovídal nově budovanému společenskému řádu. Do kontrastu je zde vložen konzervativní přístup založený na pódiové práci a drilu na straně jedné a snaze obrátit se ke zdroji a čerpat z autentického venkovského prostředí na straně druhé. V celém filmu se sice mluví o velké úctě k tradici, zároveň ale také o tom, že je třeba zbavovat se všeho nezdravého. V tomto případě je tím nezdravým myšleno vše, co odporuje nastolené komunistické ideologii.
Vybrané prvky lidové kultury jsou zasazeny hlavně do pódiového provedení. Vzorem se autorům staly folklorní soubory fungující na počátku 50. let, a to například pražský Soubor písní a tanců Josefa Vycpálka. Film je tak postaven na situacích z reálného světa a měl být inspirací pro další mladé lidi. Stejně tak snímek odráží snahu některých folklorních kolektivů zakomponovat prvky lidové kultury do nových geopolitických kontextů reflektujících společenské jevy 50. let (atomové strašidlo, bohatý statkář jako negativní postava, kolektivizace a další), případně i pokřivené chápání „zapadlého“ venkova jako něčeho odstřiženého od reality. Ideologicky také působí závěrečná prezentace čísla Masopust zachycená v rámci průběhu III. Mezinárodního festivalu mládeže (tehdejší Východní Berlín, 1951), které mělo upozornit na imperialistické nebezpečí hrozící z druhé strany Atlantiku. Podobně mělo působit také zpracování otázky emigrace jakožto hledání „pomýleného štěstí“ mimo budovanou socialistickou společnost.
Film Zítra se bude tančit všude je zcela obrazem své doby ovlivněné komunistickou ideologií, která ovládla veškerý kulturní a společenský život. Doby, která pro tehdejší československou společnost byla ve znamení budování „nového společenského řádu“ a totalitární režim neváhal pro své účely masivně využít všech uměleckých prostředků, jež měl k dispozici. Neštítil se přitom ani zneužití tradiční lidové kultury. Snímek pomáhá objasňovat jednu z etap našich dějin a také roli některých projevů lidové kultury, jež byly z pozice státní moci vybrány, aby plnily často rozporuplnou společenskou úlohu. S odstupem času je tak i tento dobově výrazně poplatný snímek významným historickým pramenem a film samotný součástí nejen dějin české respektive československé kinematografie, ale také obecné kulturní historie.
