Již v prvém ročníku strážnických slavností začaly soutěže ve verbuňku, po několika letech však zanikly a k jejich obnovení došlo od roku 1986. Soutěž o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku začíná regionálními koly, její finále pak probíhá jako pořad v rámci Mezinárodního folklorního festivalu ve Strážnici. O tuto soutěž je velký zájem i mezi návštěvníky festivalu, proto pro ně byla vytvořena anketa diváka.
Slovácký verbuňk patří mezi mužské tance skočného charakteru. Je tancem improvizovaným a má zvláštní ráz, neboť ačkoliv se převážně tančí hromadně, každý z tanečníků přitom tančí sám za sebe s výrazem své regionální a místní příslušnosti, svého tanečního umění a povahy. Verbuňk se tancuje na určitý okruh písní, mezi nimiž od druhé poloviny 19. století převládají tzv. písně novouherské.
Název tance je odvozen z německého slova Werbung (tj. najímání, ucházení se) a z praxe náboru do vojenské služby, prováděného u nás do roku 1781 za účasti profesionálních vojenských tanečníků, jejichž projev byl asi jedním z impulzů ke vzniku tohoto tance.
Verbuňk je v České republice rozšířen pouze na Slovácku, kde se pro něj užívají nebo užívaly i jiné názvy – cifra, cifrování, cifruňk, čardáš, čardášování, verbování, skákání, grepčení (grebčení).
Slovácký verbuňk má obvykle tři části: předzpěv, při němž je pohyb tanečníka, pokud nestojí společně s ostatními ve vázaném půlkruhu, velmi individuální, dále taneční část pomalou a taneční část rychlou, která je volnou pohybovou kompozicí s osobitou atmosférou.
K předchůdcům verbuňku patří tzv. mládenecké tance, ale i jiné pohybové formy, z nichž se postupně vyvinul. Patří k nim tance do skoku, soutěživé tance o to, kdo nejvýše vyskočí, individuální projev mužů v točivých tancích, dále – a asi především – přizdobovaná (cifrovaná) chůze mužů v průvodech a při obřadních obchůzkách a snad další tance se soutěživými prvky. Dalším impulzem bylo zřejmě též rozšíření písní novouherského stylu. Etnochoreologové soudí, že se verbuňk formoval jako samostatný tanec ve druhé polovině 19. století a v průběhu 20. století se vyvinul do šesti regionálních typů.
