Z filmového archivu

V období mezi dvěma světovými válkami zažívala opereta v českých zemích nebývalý rozkvět a stala se součástí populární kultury. Jen stěží bychom tehdy hledali divadelní scénu, která by tento hudebnědramatický žánr neměla ve svém repertoáru. Není jistě třeba připomínat například Polskou krev (1913) a Mamsell Napoleon (1919) Oskara Nedbala, Perly panny Serafínky (1929) Rudolfa Piskáčka nebo snad nejpopulárnější českou operetu Na tý louce zelený (1935) Járy Beneše. Není proto divu, že úspěch operet na divadelních prknech spolu s rozvojem zvukového filmu záhy vedl ke vzniku jejich filmových adaptací.
Pro festivalovou projekci bylo v letošním roce zvoleno filmové zpracování operety U svatého Antoníčka autorské trojice Jiří Balda, Jules Armand a Jára Beneš. Divadelní premiéra proběhla v Ostravě roku 1932 a o úspěchu jevištního uvedení svědčí i skutečnost, že již v následujícím roce vznikla její filmová adaptace v režii Svatopluka Innemanna. Věrné přenesení jevištní předlohy přitom nebylo v té době zcela běžné – častěji se původní opereta stávala pro filmaře pouze volnou inspirací, popř. zdrojem písní, které tvořily základ nového filmového díla. To však není případ operety U svatého Antoníčka. Režisér Innemann zachoval původní dějovou zápletku, prostředí i hudební charakter Benešova díla. Omezil pouze jevištní statičnost, rozšířil exteriérové scény, doplnil motivy z lidového prostředí i realističtější situace. Zároveň obohatil vyprávění o jemnější filmovou komiku. Tento režijní přístup se odráží i v samotném příběhu.
Hudební skladatel Jaroslav Urban (Jíra Pospíšil) jezdí po vesnicích a z lidové hudby čerpá inspiraci pro vlastní tvorbu. Při jedné z cest zahlédne půvabnou Helenu Atkinsonovou (Alena Frimlová), rozjede se za ní a na návsi přejede husu. Rázná starostova dcera Marina (Ljuba Hermanová) jej za trest zavře do kůlny, kde si již odpykává stejný prohřešek malíř Voborný (Jiří Dohnal). Oba přátelé jsou hosty známého malíře Boreckého (Ota Bubeníček), za nímž přijíždí také Helena, manželka amerického milionáře, aby zakoupila jeho obrazy. Urban se do Heleny zamiluje, což těžce nese Vlasta (Hana Vítová), Boreckého dcera, které je mladý skladatel sympatický. Za Boreckým přijíždí také redaktor Blok (František Paul), aby s malířem udělal rozhovor. Záhy se mu však zalíbí Marina. Všichni se nakonec setkávají během slavné pouti ke sv. Antoníčkovi, kde dochází k rozuzlení všech milostných zápletek. Helena obdrží zprávu o svém rozvodu a může konečně opětovat Urbanovu lásku, Voborný se sblíží s Vlastou a Marina dostane od Bloka na důkaz lásky poutní srdce. (Zdroj: www.filmovyprehled.cz)
Ačkoliv dobová kritika snímku vytýkala slabší režii a nevyrovnané herecké výkony, díky natáčení v autentickém prostředí obsahuje film dnes historicky cenné záběry ze slováckého venkova. Ty souvisejí mimo jiné se zachycením atmosféry poutě ke sv. Antonínkovi ve 30. letech. Svatopluk Innemann navíc nebyl typickým operetním režisérem – věnoval se spíše melodramatu a realisticky laděným filmům. Také proto působí snímek syrověji a místy téměř kabaretně. Doboví kritici oceňovali zejména zdařilé karikatury postav, např. kontrast mezi rázovitými vesničany a městskými typy reprezentovanými novinářem či Čechoameričankou. Postava Ljuby Hermanové v roli ženské starostky bývá navíc označována za překvapivě progresivní.
Film je dodnes považován za typickou a mimořádně funkční ukázku raných pokusů o českou filmovou operetu, usilující o propojení lidové tradice s moderním městským světem. Dnes představuje cenný pramen pro etnografické i muzikologické studium společnosti 30. let. Zajímavostí je také účast akademického malíře Oty Bubeníčka, u něhož šlo o jedinou filmovou roli.