23.–26. 6. 2022
Národní ústav lidové kultury - logo

Za hlasy a zvuky minulosti

Živá píseň Strážnice Vítězslava Volavého a Jaromíra Nečase

Poslechový pořad zvukových nahrávek (nejenom) tradiční hudby

Sobota 25. 6., 16.00 –17.00, budova zámku (Rytířský sál) – omezená kapacita sálu

Neděle 26. 6., 9.00 –10.00, repríza, budova zámku (Rytířský sál) – omezená kapacita sálu

Autor, průvodní slovo: Michal Škopík

Byl to dobrý ročník – rok 1922. Jaké se tehdy urodilo víno, to nevíme, ale kolik se tehdy urodilo skvělých muzikantů! Náš vzpomínkový pořad letos připomene dvě významné osobnosti moravského folklorního hnutí – dynamické duo dvou odlišných individualit, a přesto kamarádů, souputníků a dlouholetých spolupracovníků na poli lidové písně. První je Vítězslav Volavý – primáš slavné strážnické cimbálové muziky a vůdčí osobnost folklorního souboru Danaj, etnograf, upravovatel, vynikající tanečník, ale také první ředitel instituce, která po několika transformacích dnes nese jméno Národní ústav lidové kultury. Druhou osobností je upravovatel, hudebník, pedagog, organizátor, a především dlouholetý hudební redaktor brněnského studia Československého a poté Českého rozhlasu Jaromír Nečas.

Vítězslav Volavý (1922–1983) je všeobecně a právem spojován s hudební tradicí Strážnice, ačkoliv pocházel od Žďáru nad Sázavou a dětství prožil v okolí Brna. Po přestěhování do Strážnice (1934) byl jako dvanáctiletý konfrontován s odlišným prostředím venkovského města. V té době ještě živé barvité projevy tradiční kultury strážnického Dolňácka a blízkého Horňácka si ho na celý život podmanily. Byť se věnoval nejdříve hudbě vážné (v letech 1942–1944 studoval na brněnské konzervatoři hru na housle), od roku 1943 zaměřil svou pozornost na hudbu lidovou, kterou chtěl obohatit a získat jí důstojné místo na koncertních pódiích – už méně známá je skutečnost, že byl také výborným tanečníkem a že studoval češtinu, ruštinu, filozofii, hudební vědu a národopis (1945–1949). Od roku 1946 se jeho osud protnul s osudem „strážnických slavností“ a od roku 1956 také s institucí, která dnes nese název Národní ústav lidové kultury. Vznik této instituce inicioval a poté ji vedl až do svého předčasného odchodu v roce 1983. Doslova na zelené louce a z ničeho vytvořil na počátku 60. let moderní paměťovou instituci, která poskytla pevné a trvalé zázemí strážnickému folklornímu festivalu.

Jaromír Nečas (1922–2015) se narodil v Kyjově a dětství strávil ve Strážnici. Po přestěhování do Brna studoval na konzervatoři skladbu a na univerzitě hudební vědu, své „folklorní vzdělání“ si pak prohluboval ve Slováckém krúžku Brno a v několika dalších folklorních kolektivech. Od roku 1952 pracoval v brněnském rozhlase jako hudební redaktor a „rozhlasákem“ zůstal po celý svůj dlouhý život. Stál při vzniku Brněnského rozhlasového orchestru lidových nástrojů (BROLN), pro který upravil i složil řadu hudebních čísel, byl cimbalista a hru na tento nástroj také učil. Začátek své kariéry v rozhlase věnoval hudbě populární a jazzové, jeho hudební a kulturní zájmy však byly neuvěřitelně široké a vpravdě bez hranic. Po roce 1968 nastoupil na uvolněné místo v redakci lidové písně a stal se více než důstojným završitelem odkazu svých předchůdců Jaroslava Juráška a Antonína Jančíka. Neocenitelnou také byla jeho úloha dramaturga, autora pořadů a organizátora na různých folklorních festivalech, přehlídkách a koncertech. Jen tak mimochodem a neplánovaně se stal otcem naší world music. Mladistvý duch, nadhled a smysl pro neúnavné hledačství si uchoval až do svého odchodu v roce 2015.

V roce 1975 připravil Jaromír Nečas v brněnském rozhlase sérii pořadů o historii strážnického folklorního festivalu. Koneckonců třicetiny, to už je důstojné jubileum! Ke spolupráci si přizval právě Slávka Volavého jako spíkra, pamětníka i spoluautora. Stejný tvůrčí tandem pak připravil k vydání v Supraphonu luxusní box se sadou tří dlouhohrajících gramodesek a rozsáhlým bookletem. A právě zde zahájíme naše zvukové vzpomínání. Stará znělka slavností z 50. let, první šelakové gramodeska Cimbálové muziky Slávka Volavého a nejstarší záběry ze slavností ze 40. let 20. století nás přenesou na strážnická pódia, kde každý den trvá 48 hodin a noc je stále mladá.

Sdílejte
2022
@ Národní ústav lidové kultury, Strážnice
linkedin facebook pinterest youtube rss twitter instagram facebook-blank rss-blank linkedin-blank pinterest youtube twitter instagram