Rozhovor s Pavlem Fridrichem, králem verbířů z MFF Strážnice 2017

„Verbuňk je tanec, který trvá dvě a půl minuty se vším všudy a člověk musí na jevišti nechat úplně všechno,“ říká Pavel Fridrich, vítěz soutěže o nejlepšího tanečníka slováckého verbuňku na MFF Strážnice 2017. Pavel je ještě pár hodin úřadujícím králem slováckého verbuňku 😊 Tanečník Slováckého souboru Kyjov, stavební inženýr, milovník hor a pohybu všeho druhu. Nabízím povídání o přátelství, výzvách, verbuňku a jednom malém talismanu. A taky odpověď na otázku, jestli bude Pavel obhajovat své vítězství.

Pavle, řekni první slovo, které Tě napadne:

muzika – tanec
kroj – folklor, i ten verbuňk
víno – zábava
žena – krása
zpěv – tanec
verbuňk – srdeční záležitost, nevím zda dokážu spojit s jedním slovem

Pocházíš z Kyjova?

Ano, narodil jsem se v Kyjově a bydlím v Nětčicích, to je v severovýchodní části Kyjova.

Můžeš nám představit svoji rodinu?

Rodiče se věnují folkloru oba dva, mamka od mládí a taťku k tomu přivedla mamka až po svatbě, taťka dřív hrával fotbal. Rodiče nás od mala brali na folklorní akce, oblékali nás do kroje. Mám mladšího bráchu. Jeden čas jsme se tomu trochu vzdálili, já jsem měl rád sport, jezdil jsem na kole, hrál fotbal, dost jsme cestovali. Ve sportu jsem dělal všechno, co bylo dostupné, v zimě jsme jezdili lyžovat, v létě chodili do hor na túry. Rád jsem vyrážel do hor i později s kamarády.

Ale ve světě ses neztratil…

K folkloru jsem se vrátil až v šestnácti, protože mě vlastnice přivedla do přípravky Slováckého souboru Kyjov. Ve dvaceti jsem pak šel do souboru. Už v přípravce jsem našel spoustu kamarádů, skvělých lidí, nadchlo mě to. V té době jsme spolu trávili každou volnou chvíli. Největší kamarády, které jsem tenkrát měl, byli ze souboru. Vždycky jsem se těšil na páteční zkoušku a když byla o víkendu nějaká akce, tak jsme tam byli spolu. V roce 2003 jsem přešel do souboru z přípravky, aby nás vybrali museli jsme něco zatancovat, sólově zazpívat, člověk musel prokázat, že něco umí, aby se do souboru mohl dostat.

Jezdili jste spolu i na hody, nebo jste byli spíš festivaloví návštěvníci?

V souboru jsme jako účinkující byli na nejrůznějších vystoupeních, takže jsme jezdili po festivalech, ale hlavně jsme fungovali jako chasa v Kyjově, která se starala o hody a další zvykoslovné akce. Na přespolní hody jsme často vyráželi až později s dalšími kluky – verbíři.

A hrál jsi na nějaký hudební nástroj?

Nehrál, to mě docela mrzí, protože i při tom zpěvu, při verbuňku mně chybělo, že se neumím sám vyznat v notách.

Když jsi přišel do souboru, kdo ho vedl? Jaký byl repertoár?

Milan Pokorák byl vedoucím 25 let. Když já jsem tam přišel, tak on už tam byl nějakých sedmnáct let, já jsem pod ním tancoval osm let. Dělali jsme hlavně Kyjovsko, naše regionální tance. Pak byly nějaké choreografie s divadelními prvky, ale byly tam vždycky tance z Kyjovska – kyjovská skočná, slovenská, verbuňk, valčík, obkročák a všechno to bylo nějakým způsobem provázané. Když jsem začínal, tak tam byl Martin Jelínek, Kuba Džubera, Laďa Šimeček, který pak skončil s verbováním a začal moderovat.

Jezdili jste do zahraničí? Kde jste byli nejdál?

Jezdili jsme, já jsem byl se souborem nejdál na Tchaj-wanu. Projezdili jsme toho hodně. Byli jsme na Slovensku, v Itálii, Rakousku, Belgii, na Kypru, v Turecku, Chorvatsku, Polsku…

Pořád ještě tancuješ?

Teď už ne. V souboru jsem byl do konce loňského roku. Říkal jsem vedoucímu, že když bude potřeba, rád dojdu pomoct, ale už to nemůžu dělat aktivně, protože jsem po osmnácti letech unavený. Celou tu dobu sem to dělal naplno, poslední rok už sem cítil, že tomu nedokážu dávat tolik energie jako dřív a někam dál to posouvat.

Jak se podle Tebe změnili mladí, myslíš, že je teď těžké vést soubor mladých lidí?

Je to těžší. Nevím, jestli bych řekl, že jsou mladí méně zodpovědní. Je to těžší, protože mají spoustu jiných možností. Aby pro ně byl soubor na prvním místě a byli všichni každý pátek nastoupení na zkoušku, to je skoro nereálné. Dnes je těžší najít kolektiv lidí, ve kterém by to chtěli dělat všichni naplno a obětovat tomu i něco navíc ze svého volného času.

Teď to otočme. Když Ty říkáš, že jsi prožil krásná léta v souboru, co ti souborový život přinesl? Proč by měli mladí vydržet ten souborový režim a určitý dril? Co soubor do života přináší?

Přineslo mi to krásné vzpomínky, spoustu kamarádů a možnost se nějakým způsobem realizovat. Procestoval jsem kus světa, poznal nová místa a lidi, kteří mají stejné zájmy. A měl jsem motivaci na sobě zapracovat, posunout se pěvecky i tanečně někam dál.

 

Jakou Ty máš profesi?

Já jsem studoval stavební školu, dělal jsem průmyslovku v Brně, potom VUT – stavební fakultu, a protože mě to v té době bavilo, zapsal jsem se na doktorské studium, to jsem pak s vypětím všech sil dotlačil. I když už při zaměstnání. Studoval jsem pozemní stavby. Teď dělám sám na sebe, projektuju převážně rodinné domy.

Co Tě baví vedle práce a folkloru?

Ve volném čase upřednostňuju sport, rád chodím běhat, rád jezdím na kole, chodím s přítelkyní tancovat swing. I když už netancuju v souboru, rád zajdu na folklorní akce, podívat se na festivaly, na hody si dojdu zatancovat v kroji. A když je možnost vycestovat někam s batohem na zádech do hor, tak toho rád využiju.

Před dvěma lety jsi měl v medailonu verbířů fotku, kde visíš na lanech někde v horách…

To bylo z Rakouska, toto konkrétně myslím z Eisenerz, byli jsme tam lézt na Ferratách.

Jsi cestovatel, který se kochá nebo ten, který si dělá čárky, co všechno stihl?

Jak kdy. Když jedu s přítelkyní, tak se jedu kochat, s klukama si děláme „čárky“ co zvládneme a zaměřujeme se asi trochu víc na sportovní výkony. Rád vyrážím v klidu do přírody, nevyhledávám velké davy. Například do Vysokých Tater jezdím raději mimo sezónu. V sezoně spíš míříme třeba do Rumunska, kde víme, že v horách budeme po většinu času sami.

A kdybys měl možnost doporučit jedno místo v Česku a jedno v zahraničí, jaké by to bylo?

U nás bych nechodil daleko J doporučuju projít si Chřiby či Bílé Karpaty.  V zahraničí záleží na tom, co člověk preferuje. Hezké jsou Alpy, zalézt si po těch Ferratách anebo sbalit batoh, stan a jet do Černé Hory, protože tam se nám moc líbilo. Anebo vyjet na Podkarpatskou Rus, která není zas tak daleko a člověk je v úplně jiném světě. Kultura je jiná, lidi jsou moc fajn.

A Tvoje snová země, kam by ses rád podíval, a ještě Ti to nevyšlo?

Mě lákají asi nejvíc ty hory, takže do Nepálu, uvažovali jsme o Kyrgyzstánu, na Nový Zéland bych se třeba rád podíval. Míst je hodně, ale neřekl bych teď, kam bych jel nejraději.

Kdo Tě přivedl k verbuňku? Kdo Tě nadchl tak, že jsi šel a naučil ses ho?

K verbuňku nás přivedl náš vedoucí, Milan Pokorák. Vzor jsme měli ve starších klucích ze souboru. Když jsme s kamarádem Michalem v roce 2003 odstárkovali, verbuňk jsme si tak procvičili, že jsme si řekli, že půjdeme zkusit soutěž. Tehdy jsme se ještě mohli nezávisle přihlásit do regionálního kola, i do Strážnice. V regionálním kole se nám podařilo oběma postoupit do finále a ve Strážnici mi to na poprvé taky vyšlo, i když v dalších letech to nebylo zdaleka pravidlem. Musel sem zabojovat J Před stárkováním nás učili cifry také kamarádi rodičů Jindra Patík a Bedřa Gazda u nás ve sklepě.

Od té první soutěže kolikrát jsi ve Strážnici verboval?

Čtrnáctkrát v kuse. Nevynechal jsem žádné regionální kolo, ani Strážnicu.

Loni jsi vyhrál, ale předtím mnoho let ses musel učit prohrávat. Je těžké se to naučit? Je těžké přijmout, že v regionu je člověk nejlepší a pak ve Strážnici třeba zůstane před branou finále?

Ano, nebylo to jednoduché. Ze začátku jsem to moc neřešil, začal sem trénovat třeba dva týdny před soutěží. Když se mi v roce 2011 podařilo poprvé vyhrát v regionálním kole, řekl sem si, že bych mohl zamakat víc. Každý další úspěch mě motivoval, abych na sobě další rok pracoval víc a víc. Teď už lepší být nemůžu, můžu být jen horší (smích). Dostat se do finále ve Strážnici není jednoduché, není to samozřejmost. Když jsem do toho dopoledního výběrového kola jednou nedal tolik energie, kolik by si zasloužilo, tak to prostě nestačilo a do finále jsem nepostoupil. Bylo to těžké. Pak mě mrzelo, že jsem svůj výstup podcenil a šetřil se na finále, kde už pro mě nezbylo místo.

Na čem, podle Tebe, nejvíc záleží ve výběrovém kole? Na kondici, na přípravě nebo na aktuálním stavu či náladě?

Já bych řekl, že nejdůležitější je aktuální rozpoložení. Mám to vyzkoušené sám na sobě, i když na sobě člověk maká, třeba dva měsíce, ale pak má trému, výkon je poloviční. A když potom dojde kluk, který má talent, umí zazpívat, sedne mu to, tak může i bez nějaké dlouhé přípravy do finále postoupit. Ve finále už to ale v dnešní době chce i tu přípravu, aby se člověk mohl porovnávat s těmi nejlepšími.

Ty chodíš do soutěže už mnoho let a díváš se na ostatní kluky. Dokážeš u ostatních poznat, jestli jsou v pohodě?

Co se týče pohody kluků a celkového dojmu z tance, tam si myslím, že ano, už dokážu odhadnout, jak se na daný verbuňk asi bude dívat i porota. V poslední době trénuju mladé kluky od nás, tak jsem schopný docela dobře posoudit kyjovský verbuňk. Co se týká ostatních regionů, dokážu zhodnotit, zda se mi výkon verbíře líbí, ale nedokážu ještě asi plnohodnotně ocenit všechny regionální cifry.

Měl jsi po loňském vítězství možnost přeptat se porotců, proč zrovna Ty jsi vyhrál?

Ano, ptal jsem se. Abych řekl pravdu, nečekal jsem to. Vůbec jsem nevěřil tomu, že bych to mohl vyhrát. Šel jsem tam s tím, že jdu po čtrnácté a možná naposledy. Měl jsem radost, že jsem překonal problémy s hlasivkami, které jsem měl rok předtím. Dostal jsem se z toho a byl jsem vděčný, že jsem dostal ještě jednou příležitost si zatancovat s těmi nejlepšími. Snad poprvé jsem tam nešel s tím, že bych se chtěl umístit. A možná právě to byl psychický moment, který rozhodl, že jsem si to šel užit a byl jsem uvolněný.

Loni jsi prošel i předkolem. Slyšela jsem už z více stran, že není až zas takovou výhodou se z regionu probojovat přímo do finále. Prý je lepší si tu atmosféru prožít už od rána.

Pro mě je určitě výhoda být také v předkole. Umím být trémista a dopoledne ze mě vždy nějaká tréma spadne. Třeba loni jsem v dopoledním předkole šel až mezi posledními a vyzkoušel si, jak je na jevišti horko, odpoledne mě to už nepřekvapilo, počítal jsem s tím, a také to mi pomohlo lépe si rozvrhnou síly. Z předkola mě vyhlašovali až jako posledního postupujícího. Už sem se bál, že nepostoupím a pak, když řekli moje jméno, ještě víc mě to nabudilo ukázat ve finále úplně všechno, co ve mně je.

Jak bys představil verbuňk pro ty, kteří ho ještě neznají?

Je to možnost se předvést, těžko hledat ve světě nějaký konkurenční sport, jestli si mohu dovolit tento příměr. Možná krasobruslení, ale tam není  zpěv. Verbuňk je tanec, který trvá dvě a půl minuty se vším všudy a člověk musí na jevišti nechat úplně všechno. Jsou to emoce. Klukům, kteří jedou do Strážnice poprvé, bych chtěl říct, že je to obrovská možnost se zlepšit ve všech částech tance. Divácká kulisa, která tam je, je úžasná. Kdo to jednou zkusí, chce se tam vrátit a předvést se ještě v lepším světle.

V čem je specifický kyjovský verbuňk?

Náš verbuňk je vedený hodně do výšky. Není do prostoru jako třeba na Podluží, ale mělo by tam být hodně podřepů a výskoků. Dělíme se na severní a jižní Kyjovsko. Na jihu mají kluci široké rukávy, my máme na rukávech šňůrky. Takové mašličky, říká se, že si tím Kyjovjáci podvazují zlost (smích). Nevím, kde to vzniklo. Možná i tím, že nemáme široké rukávy, držíme ruce výš. Postavení těla je hodně důležité, také práce s rukama, protože při každém tom kroku ruce určují pohyb těžiště – směr, do kterého má verbíř udělat krok (názorně ukazuje).

Zkoušeli jste někdy změřit, do jaké výšky verbíři vyskočí?

To jsem nikdy neměřil. V tomto se mi moc líbí Martin Jelínek, on byl schopný vyskočit hodně vysoko a vypadal u toho lehce, jakože na tom nic není. Samozřejmě, kdo je lehčí, tak má výhodu.

Jak moc je důležitá muzika?

Hodně, protože když muzika hraje správné tempo pod nohy, když to muzika procítí, tak se na ni mnohem lépe tancuje. Já jsem poslední roky verboval s OLiNou. Začínal jsem s Burčáky a pak přišel Viktor Procházka, jestli nechceme, aby nás doprovázeli oni. Tu spolupráci si musím pochválit.

Míval jsi nějaký talisman nebo nějaký rituál před soutěží?

To ani ne, jen jsem se vždy protahoval a rozezpíval. Loni sem talisman měl. Protože rodiče jezdili každý rok se mnou a loni jim do toho vešla dovolená. Chtěli přijet dřív, ale říkal jsem jim, že si kvůli mně nemají zkracovat dovolenou, že prostě jdu jen verbovat, že jsem stejně ve Strážnici nikdy na žádnou cenu nedosáhl. Tak mně mamka nachystala jako talisman malou kočičku, protože jsme vždycky doma měli kočky. Tu jsem si vzal do kapsy pro štěstí. Pomohla. Poprvé po třinácti letech tam rodiče nebyli a poprvé sem se umístil a rovnou vyhrál.

Co Ti vítězství přineslo?

Znamenalo to pro mě strašně moc. Nečekal sem to. Šel jsem tam s tím, že si tanec užiju, byl jsem uvolněný a z výkonu nakonec spokojený. Když za mnou začali chodit kamarádi a říkali, že to bylo dobrý, že se jim to líbilo. Holky, že z mého výkonu mrazilo v zádech. Tak to bylo asi největší ocenění a výsledek, kterého jsem chtěl dosáhnout. Když si na to teď vzpomenu, tak se mi chvěje hlas. Přišel za mnou Martin Jelínek a říká něco ve smyslu: „Když jsem viděl ostatní kluky, Tobě to na tu bednu letos musí vyjít…“ Vítězství mi přineslo jeden z nejsilnějších zážitků, jaké sem kdy mohl prožít. Cítil sem i jisté zadostiučinění po těch čtrnácti letech a návratu po hlasových problémech. Vyhlášení pak pro mě byla neuvěřitelně dojemná chvíle, až sem z toho byl rozhozený a závěrečný verbuňk si asi neužil tak, jak by se patřilo 🙂

Kdybys měl teď možnost poděkovat, komu by to bylo?

Určitě bych chtěl poděkovat těm, kteří mě k verbuňku přivedli a naučili mě ho. Mojí vlastnici Zitě, která mě přivedla do přípravky, Milanovi Pokorákovi, který nás v souboru tlačil nahoru, taky kamarádům, kteří se verbuňku věnovali a pomáhali nám. Určitě bych chtěl za podporu poděkovat rodičům, kteří se mnou byli třináct let ve Strážnici a přítelkyni, která byla při tréninku také mým prvním kritikem a povzbuzovatelem.

Je mezi soutěžícími kluky velká rivalita?

I když je to soutěž, rivalita tam není. Naopak úžasná atmosféra a kluci si úspěch vzájemně přejí. Není to nijak vyhrocené, přejeme si, aby i ostatní předvedli ten nejlepší výkon. S klukama se pak scházíme i na dalších akcích, třeba u Stani Popely ve sklepě. Staňa mě vždy podporoval, jezdil se podívat i k nám na regionální soutěže. Je moc fajn, že je na soutěžích takové přátelské prostředí.

Považoval jsi za výhodu, že jsi znal Ladika Šimečka z kyjovského souboru? Protěžoval Tě nebo vytahoval informace, které neměl?

Obojí (smích). Určitě byla výhoda, že jsme se s Ladikem znali už z dřívějška. Ladik na naši adresu vtipkoval, pomohlo to uvolnění atmosféry. Před každou soutěží přišel a chtěl vědět nějaké novinky. A vždycky se chytil nějaké pikantní informace nebo zajímavosti. Ale neměl jsem problém to od něj přijmout, v jeho podání se tomu člověk spíš zasměje.

V současnosti je verbířská soutěž velice vyhledávaná. Bylo to tak i před těmi čtrnácti lety?

Když jsem začínal, řekl bych, že až tak moc ne. Hodně tomu asi pomohl zápis do UNESCO, přineslo to zájem i nových verbířů, kteří viděli v těch starších jistý vzor. Vím, že teď na soutěž jezdí i kamarádi, kteří neverbují, ale líbí se jim to. Je to pro ně zážitek sledovat tady ty vrcholné výkony.

Co teď? Máš po vítězství nějakou další metu?

Přemýšlel jsem o tom. Soutěž je výzva se někam posouvat a pracovat na sobě. Nemyslím si, že bych teď neměl jinou metu, možná ale už jiným směrem. Účastnit folklorních akcí se budu pořád, protože především tam mám spoustu kamarádů, mám k tomu vztah a spoustu krásných vzpomínek.

A budeš obhajovat vítězství?

Po dlouhém přemýšlení sem se rozhodl, že už ne. Loni jsem měl velké problémy s hlasem, podařilo se mi to nějak vyřešit, ale letos to už nebudu pokoušet. Byl jsem ve Strážnici na soutěži čtrnáctkrát, mám pětatřicet, podařilo se mi dostat na místo nejvyšší. Bylo to loni, co se týče všech okolností, které k tomu směřovaly až neuvěřitelné. Kdybych do toho šel letos znovu, asi bych už nepřekonal loňské dojmy a pocity, které z toho mám. Spíš si říkám, když už jsem poslední roky byl nejstarší v regionálním kole, je nejlepší moment přestat. Energii a čas chci věnovat mladším kamarádům, kterým ještě teď můžu předat emoce a čerstvé zkušenosti.

Co bys popřál klukům, kteří letos směřují do Strážnice na soutěž?

Aby se jim podařil nejlepší výkon, jaký dovedou, aby při soutěži samotné dokázali prodat všechno, co v nich je. Aby si to užili a nebyli nervózní. V tak obrovské konkurenci, když se na to podívám zpětně, už je jakékoli umístění nadstavba… o kterou samozřejmě jde (smích). Ale asi si zpětně nejvíc cením toho, že jsem tam se všema klukama vůbec mohl být a předal svoji energii a snad i radost z tance mým fanouškům a hlavně fanynkám 🙂

Za rozhovor děkuje a hodně radosti, pohody, lásky a zdraví do dalších životních výzev přeje
Helena Hájková. 19. června 2018

Foto: Richard Horák, David Marada, František Gajovský, Rocker Photo, Martin Jelínek, Michal Adamec, Michal Závodný, Stanislav Popela, Slovácký soubor Kyjov, Swingteam Dubňany a archiv Pavla Fridricha

Komentáře

komentář(ů)

Sdílet na sociální síť: